Světce
Světce
26.01.2021
Kostelík Čtrnácti svatých pomocníků
Ve středověku byl ve Světcích postaven kostelík, který se zasloužil svou legendou o jejich jméno. Dle historických pramenů byl založen patrně v polovině 14. století. Stál nad balvanem, nad kterým se podle legendy objevovalo 14 světýlek. V nich věřící lidé viděli Čtrnáct svatých pomocníků a v nouzi se začali vždy u balvanu modlit. Kámen byl velmi známý nejen ve Světcích ale i po okolí a nejen v Čechách. A tak se u něj scházeli poutníci z různých koutů. Jednou ke kameni přišel i bezbožný rytíř, který se vyptával, co tam modlící lidé dělají. Když mu vše vysvětlili, začal se jim vysmívat, a do světýlek mečem bodat. Vždy, když některé zasáhl, zůstala po něm jen černá šmouha. Když nakonec zhaslo i to poslední, propadl se rytíř i s koněm do země. Zůstala po něm prý jen přilba, a také podkova jeho koně uvězněná v kameni.
Tradovalo se, že je zázračná. Pokud k ní místní přivedli nemocného koně, ten se okamžitě uzdravil. Poblíž kamene pak vyrostl kostelík, na jehož dveře sedláci z vděku za uzdravené koně věšeli podkovy. Přilbice pohanského rytíře byla uložena na oltáři kostela.
V 60. až 70. letech 20. století byla kaple zničena a původní její místo je dnes zarostlé a zanesené odpadem, takže už se ani neví, kde je ten zázračný kámen se čtrnácti světélky.
Husmann jede
Zříceniny mají i svůj děsivý přízrak: je jím ohnivé spřežení, které táhnou čtyři vraníci a doprovázejí je černí štěkající psi. Na voze má sedět duch ukrutného rytmistra Jana Filipa Husmanna, který v šestnáctém století vládl místnímu panství. Ještě ve dvacátém století matky ve Světcích strašily své zlobivé děti výhrůžkou: Husmann jede. Proto kdo se k monumentálním zříceninám vydá, měl by se mít stále na pozoru.
Pověst o strašidelném mlýnu
Za Tachovem je mlýn, nazvaný Strašidelný. Způsobil to vodník, který se zde usadil a každou noc, když tloukla na tachovské věži dvanáctá, přicházel si do mlýna opékat ryby. Proto také ve mlýně nevydržela čeládka a i pocestní se mlýnu vyhýbali. Jednou, už dávno, když chodili po světě medvědáři a předváděli ve městě i na vesnici umění svých cvičených medvědů, přišel před samým večerem do Tachova starý medvědář.
Byl sychravý podzimní den a unavený muž hledal nocleh v některém stavení na okraji města. Tak přišel až ke mlýnu na cestě do Světců. Vešel do dvora a poprosil mlynáře o dovolení přespat s medvědem ve stodole. „Je to poslušné zvíře a nikomu neublíží“, ujišťoval chudák. Dobrosrdečný mlynář svolil a tak zalezl zkřehlý muž do slámy, kde pojídal suchý chléb – dar obdivovatelů medvědova vystoupení. Chystal se ke spánku, když vešla mlýnská děvečka. „Panímáma vám posílá trochu polévky na zahřátí“. Hladový medvědář snědl s chutí večeři a s úsměvem vyslechl varování děvečky, aby tu nezůstával, že tu straší. Když vracel mlynářce misku, pozval ho mlynář na chvíli do kuchyně. Stěžoval si mu, jak ho vodník sužuje a že mu i mletí ubývá. Nemohl by mu medvědář poradit? „Což o to, snad bych mohl něco zkusit. Uškodit to neuškodí – a když pomůžeme, bude jen dobře. Nechte mě tady v kuchyni přespat i s medvědem“. „Když se nebojíte vodníka, zůstaňte tu. Ale my všichni na noc odcházíme. Poklidili jsme dobytek a jdeme spát do sousedního mlýna. Vidíte, vodník má připraveno na zatopení v kamnech, v kastrolu kus sádla na usmažení ryb. Je zle, když mu panímáma vše nepřichystá. To vyvádí, dupe, se vším tříská, i nádobí rozbije“. „Jen se nebojte a nechte mě tu!“
Mlynář svolil, ale současně se rozhodl, že stráví ve mlýně noc s medvědářem. Ten poručil medvědovi, aby zalezl pod kamna a muži se uložili k odpočinku na lavice umístěné v opačném rohu za stolem. Ticho noci přerušil dupot v síni, hned na to se rozletěly s hlukem dveře a vodník se hrnul rovnou ke kamnům. V náručí nesl ryby, položil je na lavici u kamen, rozdělal oheň a chtěl si připravovat večeři. Sahal po rybě, aby ji vložil do kastrolu, ale nedonesl ji.
Dostal ránu po ruce, až mu ryba vypadla a to už se po ní natáhla obrovská chlupatá tlapa, zachřupalo to mezi zuby, zamlaskalo a bylo po rybě. Vodník se zamračil a sahal po druhé rybě – zase rána po ruce a celá příhoda se opakovala znovu. Stalo se tak i potřetí. Nahněvaný vodník se ohnul, aby popadl kus dřeva u kamen a potrestal nevychovanou žravou kočku, ale to už se soukal bručící medvěd zpod kamen. Vzpřímil se a hnal se rozzuřeně na vodníka. Ten stačil tak tak utéct s notně potrhaným fráčkem.
Oba muži, kteří vše viděli, se smáli, až slzeli. Ráno musela mlynářka usmažit medvědářovi zbylé vodníkovy ryby, i medvěd dostal vydatnou snídani a oba opouštěli mlýn štědře obdarováni. Když asi za rok tudy medvědář procházel se svým medvědem, zastavil se ve mlýně, aby se zeptal, jestli tam ještě straší.
„Nestraší“, vesele sděloval mlynář. „Jen jednou se tu ještě vodník objevil, zaťukal na okno o pravém poledni – ani se neodvážil dovnitř a volal: „Mlynáři, máš ještě tu vzteklou kočku?“ – „Ba mám. Má teď právě mladé a je ještě vzteklejší, než byla“. Vodník sešklebil obličej, otočil se rychle a hnal se dvorem, jako by měl medvěda. Od té doby se už neukázal.
Zdroje:
https://www.svetce.cz/
http://www.jizdarna-svetce.cz/